Jdi na obsah Jdi na menu
 


TROCHA HUMORU PŘI CESTOVÁNÍ

 

       CESTOVÁNÍ TO JE ZÁŽITEK
 
                    ČÍM A JAK SE JEZDÍ V ZEMI ČAJE
 
Cestovat hromadnou dopravou na ostrově patří k nezapomenutelným zážitkům. Však se přesvědčte sami.
Srí Lanka není ostrov, kde se jezdíte jen koupat, opalovat, užívat bělostných pláží, teplého oceánu či pohodlí hotelových služeb. Maličký ostrov v Indickém oceáně nabízí nespočet přírodních i kulturních krás.
Po zkušenostech z minulých pobytů v různých světových končinách jsme se zřekli organizovaných výletů s cestovní kanceláří a výlety za památkami jsme si „naordinovali“sami.
I přestože jsme už před dovolenou věděli, že tamní šoféři, jezdí trochu divočeji, na dvoudenní výlet jihozápadním pobřežím i třídenní výlet po vnitrozemí jsme si jej přesto pronajali. Vyšlo nás to daleko levněji a zůstalo nám i dostatek času k lenošení.
Přepravovat se na ostrově můžete několika způsoby – vlakem, autobusem, taxíkem i letadlem. Dále můžeme tuto dopravu rozdělit na tuk-tuky, což jsou rikše s řidičem, nebo vícemístná auta s řidičem.
Tato verze je nejlepší a doporučuji jí každému, kdo chce na Srí Lance něco vidět a prožít.
Pochopitelně i tady si můžete pronajat auto a jezdit sami. Já to doporučuji jen kaskadérům, kteří by si měli před jízdou ověřit intenzitu klaksonu a hlavně spolehlivost brzd. K jízdě jim přeji hodně štěstí a připomínám – kde britský lev vkročil svoji tlapou se jezdí vlevo.
Pravidla silničního provozu tu sice existují, ale žádná neplatí, nebo jen vlažně. Maximální povolená rychlost ve městě je šestapadesát kilometrů v hodině a mimo město dvaasedmdesát.
Každý si tu jezdí  jak chce! Jízdní pruhy nikoho nezajímají, stejně jako přechody pro chodce, které tu sice mají, ale jsou k ničemu. Doporučuji se k nim nepřibližovat a už vůbec nevstupovat do silnice. Jinak jste přejeti.
Na nějakou přednost zprava, tady z leva rychle zapomeňte. Po silnici jezdí tolik aut vedle sebe, kolik se jich vejde a to samé se dá říci i o motorkách.
Navíc je tu cyklista vedle cyklisty jezdícího cik – cak, dále psi, krávy, opice, kozy, volské potahy i varani.
Předjíždí se kdykoli a kdekoli, klidně i přes dvě zřetelné čáry, v křižovatkách, nebo zatáčce do které není absolutně vidě
Místní specialitou řidičů autobusů je předjíždění v kopci. Předjíždějící se domnívá, že jede určitě rychleji, než ten před ním a že v protisměru nic nepojede.
Omyl. Svědkem takovýchto předjíždění jsem byl aspoň dvacetkrát a ani jednou se předjíždění nepovedlo. Všichni brzdí a troubí o sto šest. Je to jejich takový „národní sport“.
Nadpoloviční většina aut, tu za tmy nesvítí. Tuk – tuky šetří, tak nesvítí. Kola světla jednoduše nemají, tak logicky večer svítit nemůžou. A také proč, vždyť sem tam tu svítí nějaké to pouliční osvětlení.
Ve dne se divíte a kulíte oči, co všechno umí srílančané na kole přepravit. Na motorce napočítáte i čtyři jedoucí lidi.
Alkohol v krvi je povolen do 0,5 promile, ale zase jak pro koho.
Dopravní značky se tu moc „nenosí“, jejich výroba není levnou záležitostí a koneckonců stejně by je nikdo nerespektoval.
Sečteno a podtrženo říká – doprava je tady jeden veliký nepředstavitelný chaos. A jak jsme to zažili v praxi my?
                                   AUTOBUSY
Svést se autobusem? Stojí to zato! Náramně se pobavíte, ale bude to adrenalin.
Máte-li ještě na výběr, zaujměte raději pozice v zadní části vozu, jednak budete ušetřeni těch šílenosti, které předvádí naprosto každý zdejší šofér, dále nebudete svědky sebevražedných nápadů cyklistů kličkujících v přecpaném provozu a na klín vám nepřistane žádné zavazadlo domorodce, který musí srdnatě bojovat o to, aby stál alespoň na své jedné noze v uličce vozidla. Budete sice ochuzeni o neopakovatelný a odzbrojující úsměv majitele zavazadla i spolucestujících.
Dveře autobusu jsou vždy otevřené, což má nejméně tři výhody – perfektní větrání, nastupovat a vystupovat můžete za jízdy a vejde se tam více lidí.
Uvnitř je odzadu k řidiči pod stropem veden provázek, na jehož konci je zvoneček. Zatáhnete, zvonek zacinká řidič zpomalí a můžete vystupovat. Jak jednoduché, ale v každém autobuse tento vynález není. Ve městě je všechen provoz pomalý, všichni se plazí jako šneci, ale sotva to jen trošku jde hned se vyrazí vpřed co to dá. Místní pravidla silničního provozu tady pochopitelně mají, jsou ale opravdu svérázná a pro nás zcela nepochopitelná a nikdo je nedodržuje. Uvnitř autobusu řve sinhálský pop a to je zážitek.
Zato cena vás překvapí. Je směšně nízká. Hodina jízdy v napolo rozpadající, zrezivělé a dosluhující rachotině vyjde na deset rupií. Znova připomenu, že vše se tady dělí šesti korunami.
Je jen málo míst, kde se autobusem nedostanete. Po silnicích jezdí jedna herka za druhou ale jsou i lepší kvality, hlavně soukromé linky. Řidič přibrzdí všude, kde může nabrat další lidi.
Problém je v označení, kam jede. Označení za oknem je pouze v sinhálštině a tamilštině ( ale už se to vylepšuje) a na jízdní řád, nebo zastávku ve městě či vesnici jednoduše zapomeňte.
Kromě nejnovějších značek aut a autobusů převážně japonských, uvidíte na cestách i podomácku vyrobené přibližovala, která drží pohromadě jen sílou vůle. Některá nákladní auta nebo traktory, jezdí bez výfuku a jejich motory dělají takový rachot, jako by právě vedle vás startovala helikoptéra.
Zkrátka a dobře – při cestování po ostrově vás leccos překvapí, někdy příjemně jindy si řeknete, proboha je to skutečnost, nebo se mi to jen zdá.
                                       VLAK
Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít svést se touto atrakci po širokorozchodné železnici, navíc jak denně vidíte okolo projíždějící vlak, po jehož stranách visí lidé jako hrozny, pro které už jiné místo nezůstalo. Na vzdálenosti přibližně třiceti kilometrů z Wadduwy do Bentoty jsme měli to štěstí „otestovat“ celkem čtyři druhy vagónu a stálo to zato. Jeli jsme v tom úplně nejhorším, až po nejnovější.
Vlaky přesto, že jsou pomalejší a bývají přecpané k prasknutí víc než autobusy, jsou k cestování přece jen pohodlnější.
Když dorazí pravidelně opožděný vlak (klidně i hodinu) a zastaví, začíná boj. Nastupujeme. Místí jsou cestování znalí a dovedou se protlačit klidně i mezi vašima nohama, jen aby se dostali dovnitř.
Už, už jste stoprocentně přesvědčeni, že dovnitř se nevejde ani myš. Myš ne, ale srílančan ano!
Cena jízdného je zanedbatelně nízká. Z Kolomba do Kandy,což je sedmdesát kilometrů zaplatíte ve druhé třídě 133 rupií. Vlaky mají tři třídy a rozdíl už začíná být vidět.. Sedadla jsou ve druhé třídě měkčí a pohodlnější, ve vlaku pobíhají prodavači s pitím a jídlem a vlak často nestaví ve všech stanicích.
Svést se můžete i ve vyhlídkovém vagonu první třídy, ale s místenkou. Hlavně horská malebná krajina v okolí Kandy, kde jezdí stařičká dychavičná mašina je pro každého velkým lákadlem. Obtížnější, je už místenku sehnat. Prodávají se deset dní dopředu a celkový počet je pouhopouhých čtyřiadvacet míst. Jízdenky se podobají těm našim bývalým z kartonu.
Domů jsem si je přivezl spolu i s jízdním řádem, který je v sinhálštině.
Průvodčí ve vlaku není, jízdenky se nekompromisně kontrolují až před opuštěním nádraží. Svést se na černo bych se nepokoušel, i když nám se to málem (nechtíc) povedlo.
                                    TUK - TUK
„Montgomerákové rikše“ brázdí po celém ostrově a patří k nejtypičtějším obrázkům země. Přestože tyto nadneseně řečeno „taxíky“ slouží k přepravě na kratší vzdálenost, někdy poskytnou službu o které by se vám ani nesnilo. Hlavně, když se nevejdete do autobusu, nebo se domníváte že žádný dlouho nepojede a vy se horko těžko umíte vyznat v jízdních řádech, protože ty jsou tady zásadně v sinhálštině a tamilštině, tak v té rachotině ochotně a rádi pojedete i čtyřicet kilometrů.
Jízda tímto lidovým vozítkem je zábavná a v pravdě pikantní přestože vám bude často běhat mráz po zádech.
Řidiči jezdí jak jinak, než jim vrozenou rychlostí. Nás se dokonce ten šílenec zeptal, zda nám vyhovuje jím zvolená rychlost a styl jízdy.
Kličkují středem ulice, jezdí v pravé části vozovky a vůbec jim nevadí, že se řítíme proti autobusu. Zastaví u obchodu (a ne jednoho) o který vy nemáte absolutní zájem a to jen proto, aby se pokusili udělat kamarádovi kšeft a on pak dostal smluvený bakšiš.
Vozítka si hoši dovedou patřičně vybarvit a vyšperkovat. Umělé květiny, nálepky, figurky, taismany, křiklavé nápisy a další neidentifikovatelné „dekorativní“prvky zdobí jejich neodmyslitelné „kostitřasy.“ Někteří zruční domorodci si z rikše udělali pojízdný obchod a rozváží po vesnicích co je napadne. Viděli jsme i „zmrzlinové“ tuk – tuky.
Rikša přestože je pro řidiče a tři pasažéry dovede pobrat daleko větší počet lidí a o obrovitých taškách nemluvím.
Cenu si musíte dohodnout, dříve než se rozjedete. Taxametr v titěrném tuk – tuku nenajdete. Suma „nasazena“ řidičem, bude nejmíň třikrát větší, než ta kterou platí místní. Holt každý turista je pro srílančana co nejvíce možným zdrojem příjmu. Proto tyto dobré rady nepodceňujte, díky ním předejdete následnému handrkování o pár rupií při vystupování.
Svést se v tomto „montgomeráku“, který má na startování páku jako hrom, kde se rychlostí řadí levou rukou a z kterého moc dopředu nevidíte (a to buďte rádi), je příjemný zážitek i přesto, že převážná většina dělá rámus, jako sekačka na trávu.
Tuk – tuk prostě k orientu a koloritu města patří a dodává mu asijský punc.
V říši čaje jsme najezdili okolo 1 700 kilometrů. Největší část pronajatým autem s řidičem, pak tuk – tukem, vlakem i autobusem. Cestování po Srí Lance, patřilo k velkým zážitkům z nádherné dovolené.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA