Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

                                               NÁVŠTĚVA MASAJSKÉ VESNICE

Masajové, jsou hrdý a poměrně velký národ žijící v rovníkové Africe, na hranicích státu Keni a Tanzanie.O zemi jejich původu se stále vedou dohady.Ať už přišli z dnešního Sudánu, nebo vytvořili egyptskou kulturu, či byli národem královny ze Sáby,zuby nehty se brání modernímu způsobu života.

Po snídani, která byla „díky“ ranní projížďce za zvířaty posunuta na desátou dopoledne, se loučíme ze safari a odjíždíme směrem k městečku Voi.Cesta je kamenitá a prašná, naše auto, kličkuje z jedné strany ke druhé a uvnitř, začíná být veliké vedro.Všude na první pohled vidíte chudobu.Po půl hodině jízdy, konečně vjíždíme na slušnější cestu, ze které dále odbočujeme k masajské vesnici.Jsme na místě.Kulaté prašné „parkoviště“, je prázdné, žádné auto ani lidé.Vystupujeme z rozpáleného auta a pijeme zbytky vody.Slunce nemilostně pálí a v dohlednu nic, kde by byl alespoň trošku stín.
Z osady,která je obehnána plotem z trnitých větví vychází vysocí tmaví muži.Jsou oblečeni převážně do červené a modré barvy. Na nohách mají muži i ženy náramky.Náš průvodce domlouvá vstup do vesnice.Každý, kdo má zájem musí zaplatit deset dolarů.
Po chvíli jsme obklopeni houfem malých masajských dětí.Natahují ruce a čekají co jim dáme.
Mladý urostlý masaj je hlasitě uklidňuje a děti poslušně sedají jeden vedle druhého na prašnou zem.Malí jsou vděčni za dobroty v podobě sušenek,čokolády, žvýkaček a upřeně se dívají na pamlsky, které vytahujeme z tašek a batohu.

Prohlídka začíná

Vstupujeme do ohrazené vesnice.Vidíme nízké z hlíny uplácaná obydlí.Ženy v náručí, kojí mladší potomstvo, všude pobíhají slepice, starší ženy sedí na zemi v prachu, před svým „obydlím“, do kterého je nám dovoleno se podívat.
Skelet je ze svázaných klacků, oblepený hlínou smíchanou se zvířecím trusem je bez dveří i oken.
„Obydlí“, staví ženy a je rozděleno na tři části ze slabým osvětlením, ale zato zápach je tu obrovský.V první místnosti jsou nádoby s vodou a plechové otlučené nádobí všech velikostí.Druhá o něco větší, je „vybavena“ použitými plastovými barely, které slouží jako stůl a židle.Nechybí tady ohniště.Třetí, místnosti je ložnice, na zemi leží rohože a kožešiny.Místnosti jsou předěleny dřevěnými deskami.Vycházím přihrbený ven a konečně se pořádně nadechuji.
Procházím se osadou, uprostřed pobíhají slepice, u kůlu je přivázána vychrtlá kráva a opodál dva osli.
Rozdávám hloučku pamlsky, mýdlo a propisovací tužky.Jeden mladý muž tužku reklamuje, že nepíše.Čmáral si po špinavé a mastné ruce.Na kousíčku ubrousku, ho přesvědčuji o kvalitě.Tužka píše a v jeho očích vidím spokojenost.
Pomocí dvou dřívek, nám masajové předvádí, jak se rozdělává oheň, bez zápalek, či zapalovače.
Pokouším se o to samé, ale marně.

Můžu fotit i natáčet.Beru do náruče malé, ani ne roční dítě.Maminka pózuje při focení a přidává se další skupina obyvatel.Dítko je spoře oblečené a i přesto ho matka upravuje, aby vypadalo co nejlíp.Opodál malý klučina běhá s kolečkem pokřiveně stočeného drátu a postrkává ho kolíkem.Druhý bubnuje na zbytek plastového kanistru a maminka mu tleská do rytmu.Vyhublá stará žena sedí na prašné zemi a v náručí svírá křehké děťátko.Kolem nich poletují mouchy a některé se „uvelebují“ na jejich obličeji.U vstupu do jednoho z obydlí sedí další klučina a kreslí si obdarovanou tužkou na kus špinavého papír.

Domorodci se řadí do řady.Budeme svědky, jejich tradičních tanců.Začínají podupávat nohama místě a vydávají divné zvuky.Jeden vystoupí z řady a vyskakuje do výšky, pak další a další.Každý ukazuje, že on umí vyskočit nejvýše.Jsou skvělí, připadá mi to, jako by měli na svých botách – které jsou mimochodem vyrobeny ze starých pneumatik – připevněny pružiny.Skáči téměř metr do výšky!

Po chvíli se ze zpěvem přidávají ženy.Mají zvonivé hlasy a melodie písně je nádherná. Vtahují nás k sobě do kruhu a nutí nás k tanci.Tančíme, nebo se jim spíše snažíme přizpůsobit.

Dělám poslední snímky malého chlapce, který si chce se mnou povídat.Odpovídám mu, ale nerozumíme si, škoda.

Mám žízeň, slunce žne a byť bych rád poznal více z jejich života,nezapo­menutelná návštěva po hodině končí.
Téměř všichni nás doprovází.Muži se svými tradičními kyji v rukou a ženy s dětmi v náruči.Masajové nám děkují a děti nám naposled mávají.

Hlavou se mi honí spousty myšlenek, třeba i ta, že stokrát můžete číst a slyšet, že na světě opravdu žijí lidé v chýších, bez elektřiny vody a topení, ale neuvidíte – li to na vlastní oči, jen těžko si to dovedete představit.

Neopakovatelný zážitek, končí.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ja se tam chystam zit

(sana, 30. 8. 2009 16:36)

me prijde ze sou masajové užasní!

Re: ja se tam chystam zit

(Joe, 11. 3. 2011 14:00)

Ty jsi ale PICA!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA