Jdi na obsah Jdi na menu
 


VÍRA V NADPŘIROZENÉ SÍLY NA BALI a JÁVĚ

            VÍR V NADPŘIROZENÉ SÍLY

                      BALI A JÁVA
 
Bali malý ostrůvek ve velké muslimské Indonésií je vyjímečný svou jednotnou kulturou, jednotným životním stylem i svým hinduismem. K tomuto náboženství se hlásí 94% Balijců.
Lidé si zde žijí svůj svět, svět pro sebe. Pro nás je to svět zcela odlišný od nás a já říkám, že to je svět prapodivný a přesto krásný. Věří v duch, bohy, démony a rozdělení světa do tří pásem. Víra v nadpřirozené síly tady i přes technologický pokrok přetrvává. Přinášení obětin (banten) bohům i démonům a zlým duchům je tady na denním pořádku. Mezi hinduisty na tomto malém ostrově se víra v neviditelné síly je téměř stoprocentní.
Děti zde neznají hračky a je přirozené, že ve víře svých rodičů pokračují. K velké ceremonijí patří pilování zubů, kolektivní kremace která balijce doslova vzrušuje a to není vše. Ten kdo na Bali nebyl a neviděl, neuvěří. Kdo uvěří a nezažil, stejně nepochopí.
Následující postupně vkládané cestopisy vás o tom možná přesvědčí. Začnu dětmi a cestopisy ukončím svým nechtěným pobytem v denpasarské nemocnici. Jen díky kvalitnímu pojištění na které se při cestování nesmí opomenout, jsem se vrátil domů a můžu opět cestovat.
                 KDE DĚTI HRAČKY NEZNAJÍ              
  
Nejdříve jsem spoustu věcí nechápal, ale čím déle jsem Rahu – našeho řidiče – poslouchal jak vypráví o životě prostých lidí a malých dětech o jejich vyrůstání od nejútlejšího věku, tím více jsem se snažil vnímat pro nás tento podivuhodný svět, svět zcela odlišný od našeho.
Od malička jsou balijské děti zapojovány do života a práce dospělých. Na starost mají především výchovu svých mladších sourozenců. Když jedete, nebo se procházíte po vesnici, kde se tyto pravidla bezmezně dodržují viděl jsem nejedno malé děvče, jak má přes rameno uvázaný slendang – což je velký šátek – a v něm měly mladšího sourozence, o kterého se starají. Jiným názorným příkladem byly malé děti u chrámu Besakih, které byly zapojeny do práce nás dospělých. Prodávaly pohledy drobné suvenýry, ovoce nebo sladkosti.

K dětem se tady od malička chovají jako k dospělým a nic před nimi neutajují.
Fyzické tresty zde neexistují, děti se nebijí a ani se po nich nekřičí. V nemocnici, kde se mnou na poschodí byly hospitalizovány matky s malými dětmi jsem stále obdivoval nesmírnou trpělivost jak mámy snáší chování dětí. Být to u nás, tak už by byly nervy dávno na pochodu a padl by i nějaký pohlavek.
Rodiče s dětmi běžně probírají i ty nejintimnější věci mezi mužem a ženou říká mi Raha. Chlapci ti také nezahálejí, od malička jsou jako dívky zapojeni do práce. Vypomáhají při chovu domácích zvířat, vyrábí dřevěné suvenýry, pracují na poli, případně opravují nářadí kterým se obdělává pole.
Při sklizni rýže je pomoc dětí na poli naprostou samozřejmostí.
Z celého jeho vyprávění jsem pochopil, že tamní děti žijí neustále v kontaktu své matky, otce nebo staršího sourozence a jsou šťastné.
 
              PILOVÁNÍ ZUBŮ - MAPANDES
 
Bezstarostné dětství které nezná hračky musí jednou skončit a na řadu přichází jak jinak než další slavnost a ceremonie kterou je pilování zubů. Tento obřad přichází v době puberty a dospívání. Uspořádat mapandes je tak jako všechny rituály dosti nákladná záležitost a proto se často spojuje s jinou příležitosti například svatbou nebo dokonce s kremací, pokud je zesnulý neměl upilované.
Na můj dotaz proč tomu tak u nebožtíka je, mi Raha řekl. Mrtvola by se mohla převtělit do démona a jeho zuby by se změnily v tesáky a to vše by pak působilo nepříjemné věci.
Samotné bolestné pilvání provádí převážně bráhman, který zná veškerá zaklínadla a opiluje horní špičáky a řezáky do roviny s ostatními zuby. Raha říká, že je to pouze kosmetická úprava a jde o odstranění malé části zubní skloviny a piluje se celkem šest zubů.
 
 
               MNOHOŽENSTVÍ ANO ČI NE
 
Na moji otázku o mnohoženství Raha moc odpovídat nechtěl, ale nakonec mi prozradil. Kdysi záleželo na majetkových poměrech muže a hlavně také souhlasu první ženy, která měla zvážit, že v domáctnosti společně s němi bude žít tzv. mladší sestra, jak se druhým ženám na Bali říká a jelikož se balijci žení a vdávají velmi mladí, mít dvě ženy nebylo žádnou vzácností.
V dalším pokračování se dočtete jak se tito ostrované připravují na poslední rozloučení ze zesnulými, jak je kremace - pengabenan - doslova vzrušuje a co jim přikazuje jejich náboženství i tradice. Nebude to nic morbidního, protože zdejší obřady jsou radostné v doprovodu tiché bambusové hudby (gamelan angklung).

 

 

                      Na Bali uctívají nebožtíky
 
Do novorozenců možná vstupuje duch zemřelých
V moři je zlo
 


Nejstarší, ale také nejchudší vesnicí na ostrově Bali je Trunyan. Dostat se do té starobylé a prapodivné vesnice, která leží na břehu jezera Batur přímo pod třetí nejvyšší horou ostrova Gunung Abang (Červená hora - 2 153 m. n. m.), bylo ještě před pár lety prakticky nemožné. Dorazit až sem to pro turistu znamená buď jet lodí po jezeře nebo projít velmi těžce schůdnou pětikilometrovou stezkou podél jezera.
Trunyanu místní též říkají Taru Munyan. Název je údajně odvozen od slov, taru - les a munyan – vůně. Ta je příznačná pro strom banyán rostoucí mimo jiné na zdejším hřbitově. Další verze říká, že vesnice vznikla slovním spojením turun hyang, což v překladu vyjadřuje - sestoupili z nebe.


 
Původní obyvatelé Agabalijci žijí ve vesnici neuvěřitelným způsobem. Jakoby se tu zastavil čas a návštěvníci se stávají přímými svědky dávné minulosti. Tak nějak se tady asi žilo v polovině 14. století a od těch dob se opravdu vůbec nic nezměnilo. Obyvatelé totiž odmítli změny, které přinesla kolonizace, společně s přidělováním půdy výše postaveným kmenovým náčelníkům a šamanům, ale také šlechticům, kteří se na ostrov dostali. Místní tyto nabídky, ale i změny nepřijali. Místo toho se přestěhovali do vesnic v horách. Právě tady už po staletí (od roku 1343) Agabalijci nebo také Mulabalijci dodnes žijí. Zároveň tvrdí, že jak tady žijí, do toho nikomu nic není a pouze oni sami budou rozhodovat o tom, co bude dál.
 

 
Jedním ze tradičních zvyků je naprosto neuvěřitelným způsob pohřbívání zesnulých. Ty v Trunyanu nepohřbívají do země, ani žehem, v našem případě lépe řečeno ohněm. Nebožtíky ukládají do otevřených jam, které sami nebožtíkům vykopou za pomoci lopat a motyk na otevřeném prostranství.
Mrtvého přikryjí kusem bílé látky a nad každým hrobem zhotoví bambusovou stříšku.


 
Vůně všude rostoucích posvátným stromů banyán (beringin), což je obrovský fíkovník dosahující výšky až pětadvaceti metrů, brání hnilobnému pachu rozkládajících se mrtvých těl. Vzduch je tady opravdu čistý.


 
Možná se vám povídání bude zdát trochu morbidní. Já však mohu uvést - ani náhodou.

 
 
Když jsem trávil už šestý den v denpasarské nemocnici, s radostí jsem přivítal na návštěvě Rahu, našeho průvodce a řidiče po ostrově a poslouchal jeho vyprávění o tom, co ostrovany nejvíce vzrušuje.


 
Nebylo to o ochraně rodu, rodiny, ani vesnice dobrými bohy. Ani o tom, že zlí duchové přinášejí bídu, nemoci, utrpení a epidemie nebo živelné pohromy. Skoro celou hodinu vyprávěl o poslední cestě člověka z onoho světa – pengabenanu, pelabolan – česky kremaci.


 
„Pro vás je to věc vskutku k nepochopení, a přestože poslední rozloučení ze zesnulým je pro rodinu nesmírně nákladná záležitost, ona ho doslova miluje. Náboženství nám to tak předepisuje, vysvětlil mi Raha. „Jedná se o záležitost velmi nákladnou a všichni členové rodiny se na ni připravují po celý život nejen duševně, ale hlavně finančně. Chudé rodiny si musejí dlouhé roky odříkat, aby peníze nastřádaly a pokud někdo zemře, často prodají svůj majetek případně se zadluží na řadu let, aby zesnulému uspořádali obřad jak má být.
Úmrtí některého z členů rodiny nikdo to nevnímá jako něco smutného, ale jako událost, která v životě jednou přijít musí. K nebožtíkovi pak přicházejí všichni sousedé a známí, kteří donášejí jako dary ovoce, nezbytnou rýži a kytky. Nechybí tu kněz, který zesnulého vykropí svěcenou vodou. Rodina ale nejdříve mrtvé tělo omyje a natře vonným olejem. Ruce mu překříží na prsou, jakoby se modlil k bohům. Hlavu mu zabalí do bílé látky stejně jako celé tělo. To zatočí do bílé tkaniny. Pak je zakryto bambusovými pruty, svázáno a pohřbeno na hřbitově do provizorní hrobky. Pozůstalí se u hrobu modlí a pak pokryjí nebožtíkovo tělo drobnými rupiemi. Pokud má rodina finance na balzamování, je možné zesnulého pohřbít doma na zahradě.


 
                                     Kolektivní kremace


 
K samotné kremaci nebo spíše kolektivnímu spálení zesnulých nastane čas teprve tehdy až jsou shromážděny peníze. Na výhodné podmínky se někdy čeká i řadu let! Zaplatit se musí knězi, nosiči sarkofágu na němž leží zemřelí při poslední cestě a nezbytná pohřební hostina. Výlohy za pohřeb se tak vyšplhají do obrovských výšin, někdy až sedmi milionů rupií. Chudé rodiny, které by na takový obřad nikdy nenašetřily proto čekají a pak se stává spálení ostatků jejich nebožtíka kolektivní záležitostí,“ vysvětloval mi Raha.


 
Ptal jsem se ho, jak v tom vedru, které tady stále je a někdy až k zalknutí, mohou lidé po tak dlouhém čase znovu připravovat nebožtíka ke spálení. Vysvětlil mi to zcela jednoduše: „Otevírání provizorní hrobky, důkladné roztřídění ostatků a jejich řádné umytí a zabalení do bílého plátna dělají nejbližší příbuzní. Právě oni měli toho člověka rádi celý život a je to poslední služba, kterou mohou udělat svému milému. Na tom není nic nepochopitelného ani smutného a všechno se odehrává den před společnou kremací. Kněze pak požádají o požehnání pro zesnulého, pro pozůstalé i pro celou ve vesnici. Teprve potom může začít oslava, která trvá až do rána. Hraje se divadlo, tančí a často se nejde ani spát. Teprve potom začíná vlastí obřad – kremace. Mrtví jsou uloženi na bohatě zdobený sarkofág, který současně slouží jako hranice. Celý smuteční průvod je doprovázen hudbou. Ne nějakou smuteční. Veselou, ale přitom tichou hudbou. Na Bali se jí říká gamelan anklung.
Počet nosičů sarkofágu se liší podle toho z jaké rodiny mrtvý pocházel. Pokud z bohaté, tak jich někdy bývá až sto!


 
Na cestě se musejí dělat s mrtvými různá opatření, aby se duše zemřelých nevracely a neobcházely domovy, které opustily. Nosiči sarkofágu se je snaží zmást tím, že všelijak mění směr pohřebního průvodu, sarkofág různě natřásají. Věří tomu, že prý tak duše naprosto ztratí smysl pro orientaci.

 
Hranice hoří přibližně hodinu. Poté se popel zesnulých dává do připravených uren z kokosových ořechů. Ty potom zabalí do látky bílé barvy a pozůstalí je odnášejí. Někdo ho vysype do řeky, jiný zase do moře. Celý smuteční obřad je ukončen po dvanácti dnech rituálem niagara – gunung. Pozůstalí na něm předají dary horským a mořským svatyním. Ty jsou pro ně opravdu nejdůležitější,“ seznámil mě se všemi náležitostmi správného balijského pohřbu vypravěč a celé povídání zakončil posmrtnou myšlenkou: „Duše zemřelého se může opět narodit, proto se nově narozené dítě u nás zbožňuje. Může totiž v sobě nosit a mít něco z duše svých předků.“

 
Po pronesení posledních Rahových slov jsem se utvrdil, že ostrov Bali a jeho obyvatelé jsou k neuvěření. Je to úplně jiný svět. Svět plný divů. Kdo Bali nenavštívil, nepochopí.
 
 
Navíc Balijci jsou hinduisté a věří na reinkarnaci. Místní si tu žijí svůj život. Jako všichni na tomto ostrově jsou obyvatelé obklopeni bohy, duchy a démony a stále věří v rozdělení světa vezdejšího do tří pásem. První je vysoko v horách, kde žijí bohové, a to musí člověk neustále uctívat. Druhé - střední - pásmo patří lidem. Tady je klid pro život a není obav něčeho se bát. Třetí, nejhorší, je v moři. Přesněji hlavně pod jeho hladinou. Tam žijí, podle ostrovanů, démoni. Moři se Balijci s obrovským respektem vyhýbají. Vodu milují, ale neumějí plavat. Pokud uvidíte rybáře – a těch je tu opravdu jenom několik – jak vytahují z moře sítě, jsou v blízkosti břehu. Tady stojí, vzájemně se drží za ruce a celý rybolov je pro ně spíš utrpením a hrozbou, než zdrojem obživy. Proto Balijci ryby téměř vůbec neloví a ani nejedí. Pokud se k lovu odhodlají, úlovkem zásobují místní hotely a turisty. Rybí trh, jak ho známe z ostatních přímořských států, tady neexistuje. Na ostrově Bali věří tomu, že v moři je zlo a žijí v něm duchové.
 

Příspěvky

HUDBU BALIJCI ZBOŽŇUJÍ

4. 9. 2010

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA