Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

MĚSTEČKO ANTIGUA A JEHO SLAVNÁ HISTORIE

Je středa 12.března 2008, vstávám v pět ráno a před rozedněním vyjíždíme směrem ke guatemalským hranicím.Po projetí městeček San Julián a Cara Sucia, přijíždíme do hraničního města Adana La Hachadura.Musíme vystoupit z autobusu a jít se ukázat celníkovi.Kana­ďanům, s kterýma jedeme trvá kontrola dokladů déle než nám.Celník projede čtečkou pas usměje se a můžete jít.Razítko do pasu nedostanete.
Při prvních ujetých kilometrech po guatemalských cestách vidíte obrovský rozdíl.Okolí cest je čisté, krajina je ještě špičatější a města úhlednější.Stav vozovek je stejný, možná lepší než u nás.Je ovšem pravdou, že jedeme po tzv.turistické cestě a na tu se tady peníze najdou.
Zastavujeme v motorestu v předměstí Ciudat Vieja na kafe a nutnou toaletu.Před námi je Antigua vzdálena už jen deset kilometrů.V okolí vidím tři sopky, dvě vlevo a jednu vpravo.Jedna slušně kouří.
Vjíždíme do nejhezčího města celé střední Ameriky.V nadmořské výšce 1 600 metrů ho obklopují zmíněné tři sopky, jejichž vrcholy se hrdě tyčí, až do výšky 3 976 metrů. Oheň, Voda a Vzduch.Tak se jmenují v překladu.
Zastavujeme na náměstí Partie Central, bývalého hlavního města své doby, španělského místokrálovství, to bylo přibližně v polovině 16. století, až do roku 1773, kdy bylo zničeno velkým zemětřesením.Výbuch sopky Fuego zničil nejen město, ale i téměř čtyřicítku velkolepých kostelů.
Dnes má ANTIGUA třicet tisíc obyvatel.První mé kroky míří k důmyslné kašně, Fuente de los Sirenas, kterou zdobí dvě mořské víly s odhalenými ňadry, z kterých tryskají proudy vody.Na lavičkách kolem posedávají indiánské rodinky v malebných krojích. Jedna z nich mi dobrovolně pózuje u kašny k vyfocení.Poté mi nabízí tretky a nějaké šperky, co sami vyrobili.Nejsou vlezlí a tak si odnáším zakoupený šperk, který jsem ani nechtěl.

Na náměstí stoji radnice Palacio de Ayuntamiento z roku 1740.Naproti je Palác kapitánů Palacio de las Capitanos, který byl po zemětřesení přestavěn.Z jeho prvního patra mám pár krásných záběrů.
A právě tady jsme se naší početné skupině, která se musela rozdělit na dvě, ztratili s mým kolegou Pedrem (jinak česky Petrem).Odskočili jsme si koupit do krámku mapu Guatemaly a baterie a oni byli kdo ví kde.Naštěstí tady nevidíte davy lidí, tak snad na ně brzy narazíme.Fotím Koloniální muzeum ( Museo Colonial ), Katedrálu (Catedral de Santiago ) a k nám se přidávají další naši čtyři turisti.Skvělé jen tak dál.
Vcházíme do kostela San Francisko, který v roce 2002 poctil svoji návštěvou papež Jan Pave II. Po celý rok je zde vystaven tzv. sypaný koberec. Tak to je nádhera. Zhotoven je z barevného sypkého materiálu a jeho vzory si prohlédněte na fotografii.Kolem něho na zemi vidím plno ovoce i jídla.
Jsou zde také obří nosítka z cedrového dřeva.Ty největší váží až 3,5 tuny a při slavnostech jej musí zvednout víc jak osmdesát věřících.Tady měli nosítka pro padesát oddaných farníků, kteří bývají oděni do fialových kostýmů. Když pochodují, či spíše se kolébají a vrávorají v prachu a horku v době Velikonočních svátku a nesou je po zmiňovaných sypaných kobercích městem, musí být vysílením často vystřídáni jiným věřícím.
Škoda, být tady o týden později, mohl jsem celou tu parádu vidět na vlastní oči.Tak jsem byl jen svědkem horečných velikonočních příprav a viděl věřící uklízet nejen kostely, ale i celá náměstí a města.Palmová neděle, byla za čtyři dny.
Dvě významné hrobky DIAZE a HERMANA PEDRA které jsou v tomto kostele byly z důvodu všudypřítomného uklízení zavřené.
V ulicích jsou k vidění krásné fikary a děti na koních.Za kostelem San Francisko je zemětřesením zničená katedrále, kde je snad nejvíce rušno, ale se žádnou skupinkou se nesetkáváme, naopak už je nás deset.Fajn, říkám si.To můžeme vytvořit třetí skupinu.
Fotím krásnou malou holčičku a místní školní skupin dovádějících kluků, kteří nechápou co je to ČEKO a neví ani kde je Evropa.Zato na pokyn učitele se stáhnou do hloučku a po vyfocení mi tleskají.Zvláštní.
Procházíme po kamenem vydlážděných uličkách a konečně vidíme naší skupinu, ono je to vlastně ta druhá, ale sláva, alespoň půjdeme společně na oběd.

ZTRATILI JSME SE PODRUHÉ

Jsme na jedné z nejkrásnějších ulic, kde je žlutě pískový oblouk ARCO DE SANTA CATALINA.Naše fotoaparáty jsou v plné permanenci. Fotíme nejen oblouk, ale vše kolem, celou tu slavnou historii a nic kolem nevnímáme.
A je to zase tady.Druhá skupina je fuč a my se ztratili podruhé.Naštěstí za dalším rohem vidíme před ruinami Santa Clara stát naše autobusy, malý a velký.Jako na povel se objeví jedna skupinka a po chvíli i drhá.Aniž jsme věděli místo a čas, stáli jsme tam první my Češi.

OBĚD A KYTARY.

Na každém výletě nám při obědě vyhrávala hudba.Většinou to byli dva či tři chlapíci co se s kytarou snad narodili.K obědu se podávalo buď kuře,nebo hovězí a ryba.Někde bylo pivo v ceně a někde za dva dolary, ale dobré.
Po obědě jsme měli tzv. rozchod k volné prohlídce.My zabloudilci, co jsme už střed města znali a udělali krásné fotky, jsme šli do indiánské tržnice, která byla v části rujin Santa Cláry.
Stánek vedle stánku, indián vedle indiána.Koupit si můžete, pestrobarevné látky, šátky, tašky, sošky barevné i kamenné, masky a na přání vám vytkají na počkání co budete chtít.Když si něco koupíte, za dolar, či dva můžete fotit do rána. Z toho molochu jsem brzo vystřelil a našel hospůdku (hospedaje), kde hrálo pět chlápků na cimbál a přitom krásná hospoda byla prázdná.Fotím holčičku za zamřížovaným oknem, starého indiána měřicího sotva metr padesát, co nese o hodně větší skříň než je sám a skvěle se bavím.

JADEIT LÉČÍ

Poslední naše zastavení bylo v prodejně a výrobně šperku světle zelené barvy – JADEIT.
Jeho něžný zelenavý vzhled odstínu, prý uklidňuje mysl a dává jí naději.Jeho ložiska nejsou jen v Číně, nebo v Tibetu, ale i tady.
U každé skleněné skříně, kde bylo šílené množství šperků stála obsluha.Koupit jste si mohli každý, který byl vystaven.Na ceny se raději neptejte.Já si nechal jeden ukázat a stál pouze 12 000 tisíc dolarů.To ženské byly lepší.Cena jejich chtěného šperku byla za 28 000 tisíc.
A to byly pouze takové ty menší kousky.

Náš pobyt v malebném městečku, které bylo v roce 1979 zařazeno do seznamu světového dědictví UNESCO končí.
Jsem rád, že jsem toto krásné město viděl na vlastní oči.Budu o něm vyprávět jen to nejlepší a jeho nádheru budu ukazovat alespoň na fotografiích.

Přestože s námi autobus uháněl co to jen šlo a na hranicích jsme byli odbaveni ihned, na hotel jsme dorazili unaveni před osmou večer.Za sebe mohu říci, že to bylo to nejlepší ve střední Americe co jsem viděl.U baru jsme si dali Margaritu, možná dvě a následovala sprcha, večeře, opět bar a začínal večer.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA