Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dominikánská republika

 

  Dminikánská republika, „tropický ráj     v Karibiku“
 
Nádherné moře, historické památky, skvělé jídlo výborný rum i doutníky a hlavně přívětiví obyvatelé. To je „Dominika“ ostrovní stát, kterému patří dvě třetiny ostrova Hispaniola jenž je součástí Velkých Antil v Karibiku a zbývající část zabírá Haiti .
Tento nádherný a pro nás cenově dostupný ostrov objevil v roce 1492 Kryštov Kolumbus.  Solné jezero Enriguillo s hladinou čtyřiačtyřicet metrů p.m. je nejnižším bodem a Pico Durate měřící 3 175 metrů je naopak nejvyšším. Hlavní a také největším městem je ze  třemi milióny obyvateli Santo Domingo.  Půl milionové je město Santiago de los Cabaleros a La Romana, kde je mezinárodní letiště ze 172 tisíci obyvateli, pak třetí místo.
 
Ostrov kde roste cukrová třtina, pomeranče, mandarinky, ananas, mango, papája, kakao i námi milovaná káva. Mají zde neskutečné koktejly které jste kdy ochutnali a to není vše. Můžete se vydat do Národního parku Los Haitises s mangrovy či typickými mogotes – vápencovými skalami, nebo si odpočinout na překrásné pláži Cayo Levantado  na  malebném a kouzelném ostrůvku kde se natáčela reklama na rum Bacardi.
V Santo Domingu můžete vidět nejstarší pevnost na tomto americkém světadílu Fortaleza Ozama i katedrálu kde kdysi dávno byly uloženy ostatky objevitele ostrova Kryštofa Kolumba.
Všude kde se vydáte  vás bude doprovázet hudba a merengue rychlý tanec, který dominikánci milují. Zdejší diskotéky kde ostrované  protančí i celou noc si nenechte ujít.
 
BOCA CHICA – MALÁ RYBÁŘSKÁ VESNIČKA
Toto malé přímořské poklidné letovisko, je jen pětadvacet kilometrů od hlavního města ostrova Santo Dominga.
Z hotelu Dominikana Bay do cenrta vesničky je to pouhých pět minut, nebo od moře," Mar Caribe" – které je zde velmi krásné a voda dokonale čistá stačilo projít některou z úzkých uliček a jste na hlavní ulici. Na pobřeží, kde jsme mimo výlety trávili hodnou část naší dovolené, stojí nespočet jednoduchých dřevěných stánků a „chatrčí“, kde můžete vyzkoušet výtečná jídla tradiční dominikánské kuchyně, nebo právě čerstvě připravené plody moře.
V „Boce“, je celkem devět hotelů. Vyhlášeným je Hamilton, nebo Oasis de la Colina. Z restau­rací si místní nejvíce považují El Pelicano, jenže na náš vkus se kolem až moc „motaly lehké děvy“, byť byly krásné.
Vyjít si tedy do vesničky nebyl žádný problém jenže horší, už bylo kdy se tam vydat. Teploměr v noci neklesl pod „pětadvacítku“ a ráno v devět slunce dohnalo stupně které v noci o něco málo klesly a bylo téměř třicet stupňů, takže nezbývalo, než se "hecnout" a vyrazit buď časně ráno, nebo na večer.
My jsme se vydali hned po ránu. Hlavní třída Duarte, se právě probouzela a to už bylo krátce před devátou hodinou dopoledne.
Na této ulici najdete téměř všechno nejdůležitější. Od bank, pošty, malých i větších obchodů, restaurace, bary i kavárny.
Nechybí tu ani malé náměstíčko, kde ve stínů stromů posedávají staří dědouškové na lavičkách a spokojeně si pokuřují doutníčky či upíjejí rum, jen tak z flašky. Na náměstí můžete vidět  několik zastávek autobusů a také, jak se domorodci umí doslova naskládat do malých mikrobusů – guaguas.  Je to zážitek který nevidíte denně a v Evropě už vůbec ne.
Dominantu náměstí je krásný malý kostelík. Jen přes ulici nepřehlédnete policejní stanici, s nadpisem na zdi -
Destamento de Boca Chica Policia Nacional.
Na nedaleké výrobně doutníků, je zase nápis Fabricade Tabaco Gran Select – Cigaro Faktory, nebo Fabrigue de Cigaros, takže každému je hned jasné, co se zde vyrábí.
Samozřejmě jsme se podívali i dovnitř.

Ve třech řadách za sebou, seděli upocení chlapíci a ze šesti druhů tabákového listí smotávali ručně doutníky. Celá „operace“ končila odseknutím obou konců a doutník byl na světě.
Hlavní šéf, který měl nejmíň sto dvacet kilo, ochotně pózoval před našimi fotoaparáty a nabízel nám všechny druhy doutníku, co jeho hoši uměli odborně „stočit“.
Hned v sousedství  byla pošta – Instituto Postal Dominicano, Oficcal de Correo, hlásal nápis.
Na zdi byla ta klasická modrá schránka s nápisem Cartes, která mi připomněla ty naše poštovní schránky z ulic a let šedesátých, které kvetly modře. Házeli jsme do nich psaníčka veselá i smutná….
Uvnitř „procházela“ pošta generální opravou. Staré zbité trámy, obité překližkou, vyměňovali dělníci a nahrazovali je stejným materiálem, jenže novým.
Místní pracovnice, nám s úsměvem orazítkovala naše pohledy na památku a my mohli vyrazit v tom nesnesitelném vedru k další pro nás zajímavým atrakcím.

A tou byly místí prostitutky. Což o to byly krásně štíhlé, kakaové a pán Bůh si na nich opravdu vyhrál. Byly neodbytné v kteroukoli denní a noční hodinu. Pracovaly nonstop.
Byli jsme zvědaví, když se jim nepodařilo sbalit nás, jak budou svádět další kolemjdoucí.
Usadili jsme se v místním Neptuno´s Clubu, dali si pivo Presidente a podívaná na exotické balení mohlo začít.
Chodily ve dvou a tvářily se, jako by nic. Když uviděli svoji potencionální oběť, šly na věc.
Vypadalo to, jako útok žraloka.
 „Zákazníka“ nejdříve oslovily španělsky, pak anglicky a když nic nezabralo, začaly ho jemně osahávat a počaly předvádět svoje nádherné postavy a ukazovat svoje přednosti.
Byly si vědomé o své ženské kráse a ukazovat měly opravdu co.
Kde se hrabe třeba Whitney Houston ve své největší slávě, nebo jiné mulatky prohlásil jen tak u stolu Karel.
A už jí měl. Jeho žena, ač před
malou chvíli souhlasila, se všemi našimi názory se neudržela a dala mu lepanec po hlavě.
 Celé to představení jsme sledovali  až naše pivo nechutně zteplalo a nedalo se pít.
Po výchovné lekci Karel prohlásil, že bude lepší vrátit se k moři.
U baru, jsme se pustili do tropického ovoce, někdo si dal víno, další kolu s rumem či piňa coládu, což tady je čerstvá ananasová šťáva s nebo bez rumu.
Já jsem si dal dominikánské batidas. Ovocný nápoj, který se připravuje z mléka, drcené papáji, manga, ananasu, nebo banánu a nezbytným ledem. Barman, vám tam dle přání dodá i rum. Nápoj to je opravdu boží.
 
                                              OSTROV ISLA SAONA
 
Je pátek a k tomu třináctého. Jedem podél pobřeží, přes město San Pedro de Macoris, které má sto dvacet pět tisíc obyvatel. Převážná část jich pracuje v místním obrovském cukrovaru a na plantážích s cukrovou třtinou. Každoročně v červnu se tady konají na oslavu svatého Petra slavnosti Cocolo. Městem chodí dvě soupeřící skupiny tanečníků v maskách. Maškary - hudebníci, hrající na různé píšťaly a skupiny bubeníků. Ze zdejšího města také vzešla řada vynikajících hráčů baseballu, kteří hrají ve slavných amerických klubech.

La Romana město kde jsme přistáli moc krásy nepobralo. Je tu zajímavé tržiště a basebalovou arénu a pozornosti vám neuniknou malé pastelové domky. Zanedlouho jsme dorazili do rybářské vesnice Bayahibe.
Tady jsme se sekali s Antoniem, domorodým průvodcem, který studoval u nás a uměl výborně česky. Přivítání nemohlo začít nijak jinak než rumem. V každé ruce měl skleněný demižón rumu s obsahem dvou galonu (pouhých 7,6 litru) bílý a tmavý. Po krátké prohlídce vesničky, jsme nasedli do „rychlých člunů“ a vypluli k ostrovu.
Pobřeží bylo lemováno nádhernými palmami a mladí dominikánci se předváděli, kdo umí řídit a jet co nejrychleji. Předjížděli jsme spousty lodiček, plachetnic a voda, která na nás dost stříkala byla příjemně teplá.
 
Po téměř dvacetiminutové vzrušující jízdě jsme zastavili, zhruba dvě stě metrů od pobřeží. Mladíci nás lámanou češtinou vybízeli do vody – „cesi do vodi.“
Ta byla průzračná a teplá. Sahala nám jen po pás. Antonio „nastartoval“ s rumem a i mladíci nás  nutili pít rum a kolu doslova v moři. V místě byly nádherné hvězdice a spousta krásně zbarvených ryb.
Po skvělém ovlažení, jsme pokračovali, už pomalejší jízdou a obdivovali „vodní“ ptactvo, které posedávalo na kůlech trčících z moře.
Ostrov byl nádherný. Antonio se okamžitě postaral o „občerstvení“ a zajistil klidné a stinné místo k našemu dvouhodinovému pobytu. Kdo chtěl ležel ve stínu palem, jiní se vydali na prohlídku ostrova a další si užívali křišťálové moře. Místní prodavači nám nabízeli jak ovoce, tak dary moře.
Oběd jsme měli, jak jinak než skvělý. Grilovaná kuřata, maso i ryby, mi ještě dnes voní. Spousta salátových příloh, ovoce, včetně pití nás donutila do polohy „ležícího střelce.“
Cesta zpátky, byla na katamaránu, kde jsme se snažili naučit dominikánský tance merengue. Je to jednoduché – držet rytmus a kroužit boky co nejrychleji. Po dávkách rumu to některým spoře oděným dívkám šlo výtečně. Klidná plavba i pohoda se naštěstí vedla i v duchu jednodušších tanců.
V přístavu jsme byli okamžitě obklopeni místními dětmi, které čekaly hlavně na sladkosti, ale i peníze.
Prožít pohodu na ostrově, vychutnat křišťálově teplé karibské moře přeji každému. Byl to nádherně prožitý den.
Zítra bude sobota a do míst, kde travíme dovolenou se pravidelně sjíždí domorodci z blízkého hlavního města Santo Dominga. Místní pláž ( my máme naštěstí svoji), má být přeplněná a podívaná na odpočívající dominikánce má v nás údajně zanechat nezapomenutelné zážitky, tak uvidíme.
         VYSNSŇENÝ OSTROV BACARDI
 
Naše cesta vede vnitrozemím vidíme malé pestrobarevné dřevěné domky, řada z nich nemá ani střechu. Škola byla zase bez oken, myslím rámů a skla. Tady se topit nemusí.
Největší období srážek, bývá většinou v květnu a červnu. Zato se, ale tady v červnu až listopadu vždy něco přežene. Ničivé hurikány a cyklóny, způsobují veliké škody.
Všude mají zavedenou elektřinu i telefon. Ovoce tady roste podél cesty a vody je dostatek. Hladem tu netrpí.
Jsme v městečku Samaná. Nasedáme do lodě, která nás dopraví k břehům národního parku Partie Nacionál Los Haitises, kde nejsou žádné silnice a do těchto míst se dostanete  jedině  lodí.
Národní park je v rozsáhlé oblasti vlhkého subtropického pralesa.
Obdivovali jsme zde kolmé stěny stolových hor, červené, černé i bílé mangovníky, které jsou pravým rodištěm pro vodní živočichy a ptactvo. Je zde i nespočet jeskyní.
Cestou na vyhlášený ostrov karibského ráje jsme viděli pelikány, volavky, kolibříky, ledňáčky a spousty dalšího ptactva.
 
              KOLUMBUS MĚL PRAVDU
 
Když koncem patnáctého století, prohlásil Kryštof Kolumbus, že není krásnějších končin na světě – měl pravdu!
Před námi je konečně vidět vysněný ostrv Bacardi. Jsme na místě, vyskakujeme z lodi do modrého karibského moře, které je náramně teplé.
Vítá nás pětičlenný orchestr. Jeden hraje na kytaru, druhý na harmoniku, třetí na bubny, další na „valchu“ a poslední na neidentifikovatelný nástroj. Latinsko – americká hudba je nádherná navíc, když ji máte možnost slyšet živě tady na tomto ostrově, tak zážitek je ještě větší.

Nevím, kde se podívat nejdříve. Vkusné stánky nabízí úžasné suvenýry. Místní mladíci se předhánějí v nabídce, „co moře dalo“. Vidět, tu škálu mořských žvočichů, které můžete mít během pár minut na talíři mě v klidu nenechalo. Vybírám si cangrejo – kraba a lambí – mušle.
Po dvaceti minutách už pojídám tyto mořské potvory a zapíjím to rumem. No, co mám povídat – senzace. Pohodu na ostrově jsme si zpestřili koupáním a lenošením na rajské pláži, či ležením v měkoučké trávě ve stínu nádherných palem.

Tříhodinový pobyt, kdy si děláte co se vám zamane je pravý balzám na duši. Loučíme se a i při odjezdu opět vyhrávají hudebníci.“Ajlá bamba, ájla bamba“, mi znělo v uších hodně dlouho. Celý nádherný ostrov obeplouváme a nikomu se nechce na širé moře.

 

Po vylodění naše cesta vede do dominikánské rodiny v horách. Všude vidíme nekonečné plantáže cukrové třtiny, pomerančovníky, stromy plné banánů i kakaovníky. Sil­nice místy připomíná tankodrom, zato kolem jsou palmy a zase nádherné palmy.
Řidič mě upozorňuje na zajímavé věci kolem cesty. Po chvíli zastavil, vystoupil a donesl mi obrovitý plod kakaovníku – prostě jen tak. Usmál se a říká – KAKAO.

Držím obrovitý plod – hm, to je kakao? Pravé kakao.
Jsme na místě, kde žijí místní lidé v přírodě, která se musí vidět.  Máme možnost, prohlédnout si jejich dům a na uvítanou dostáváme čaj a kávu. Vše zde připravují na otevřeném ohni. Ochutnáváme  jak„třtinu“ tak  kaka­o. Starý dominikánec mi pózuje a vytahuje metrovou mačetu. Druhý seká obrovitým nožem třtinu na dvaceti centimetrové kousky. Dostáváme je jako suvenýr. Dozvídáme se: “Vydrží dvacet let a ani neshnije“. Nejstarší žena prodává suvenýry. Nádherný zážitek a jen ti co to zažili také mi dají  za pravdu.
Na hotel dorážíme právě včas. Moře je klidné a teplé. Začíná se stmívat a hvězdy na něm jsou tak blízko, že se dají trhat. Po večeři jdeme na diskotéku. To „divadlo“ si přece nemůžeme nechat ujít. Uleháme zmoženi. Ráno bude líp. Karibik z nás všechny ty míchanice vyžene.

Dominikánská republika je malý ostrov, který opravdu stojí za návštěvu. Víza platit nemusíte. Stačí si po příletu zakoupit turistickou kartu za deset dolarů. Sezóny jsou tady dvě. Červenec a srpen a pak od prosince do února. Letní čas tu zaveden není. Oproti nám je čas posunut o pět hodin a v letím čase ještě o hodinu více. Určitě si přibalte opalovací krém z vyšším ochranným faktorem. Důležité je i dobré cestovní pojištění. Případný průjem a ranní kocovinu vyléčíte rumem, který se zde podává non stop. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA